Válka na Ukrajině a polarizace v Bulharsku

Příběhy civilizační volby mezi Západem a Východem skrývají rozpad současné bulharské společnosti.

Tento článek byl zveřejněn na webových stránkách bulharské organizace KOI (Kolektiv pro společenské intervence) a je pokusem o kritické a vyvážené zamyšlení nad tím, co italský intelektuál Roberto Savio nazval „sebevraždou rozumu“.

Média tvrdí, že válka není časem pro nuance, ale pro zaujímání postojů. Ruská agrese proti Ukrajině nadále vyhrocuje postoje po celém světě. Hranice se přitvrzují. Věci, které se donedávna zdály být jen možností, a to ještě krajní, začínají vypadat jako jediná možnost. Mosty hoří, odhodlání roste.

Konkrétní obrysy polarizace v Bulharsku však hovoří pouze o politické patové situaci. Vášně kolem pomníku Třetího ukrajinského frontu v Sofii jsou jen pasáží v neúprosném crescendu šaškáren (hovoří se o jakési válce dvou táborů – protiruského, který chce pomník sovětské armády pomalovat či „napadnout“, a proruského, který pomník před útočníky brání – pozn. překladatele). Již několik měsíců jsme ohlušováni tím, že jsme se „civilizačně rozhodli“ být součástí Evropy, nebo naopak tím, že mezi Bulharskem a Ruskem existuje nerozborné pouto.

Naše společnost je zapletena do střetu identit, problematického nejen pro svou intelektuální a historickou nesoudržnost, ale přinejmenším také kvůli nebezpečí prohloubení nemocí, které ničí naši zemi.

Zdá se, že politickou debatu v institucích, médiích i na ulicích ovládlo iracionálno. Důsledky se projevují bezprostředně v otázkách, jako je vojenská pomoc a zemní plyn, ale jdou ještě dál. Morální sázky se redukují na prohlášení o sounáležitosti a konkrétní bezpečnostní a ekonomické otázky upadají v zapomnění. Nedostatek obsahu je kompenzován silou zaklínadel.

Buď se řekne, že je nepopiratelně nutné dát Ukrajině zbraně, nebo ne, ale podrobnosti jsou k ničemu. Z mediálních úniků jsme se dozvěděli, co vyváží náš vojenský průmysl; o naší skutečné obranyschopnosti nemáme ani tušení. Bulharsko údajně neposlalo žádnou munici, ale oficiálně pomoc nabízí. Neoficiálně se posílá cokoli, ale to, jak se tvrdí, neznamená podporu nikomu.

Stejně tak je to s plynem. Zatím nemáme adekvátní vysvětlení ani z jedné strany, a to ani pro reálné náklady na nahrazení Gazpromu, ani pro naši údajně nevyhnutelnou závislost na ruském plynu. Abstraktní hesla ovšem mohou vést i ke zcela konkrétním činům: naše země se překvapivě ukazuje být „proevropštější“ než mnohé jiné (i než samotná Evropská komise).

Pocit morální naléhavosti je snad pochopitelný, zejména v případě Bulharska – země, která musí neustále dokazovat svou „evropskost“, protože se jí říká, že jí stále něco chybí. Je také přirozené, že brutální válka v zemi, která je nám nejen geopoliticky podobná, ale také blízká naší historické paměti, vyvolá emocionální odezvu. Bohužel se zdá, že si neuvědomujeme obtížné a problematické volby, které vnější tlaky „civilizační volby“ Ukrajině v posledních letech předkládají.

Místo toho se znovu z úsvitu přechodu objevují dělicí čáry, které se mísí s ještě staršími reminiscencemi na dobu Třetí říše. Hrozí, že tento rozpor pohltí vše ostatní v řadě falešných ekvivalentů. Kritizujete-li NATO, jste Putinův agent; podporujete-li ukrajinský lid, podporujete Banderu (vůdce Organizace ukrajinských nacionalistů za 2. světové války – pozn. překladatele). Spolu s takovými rovnítky přichází paranoidní démonizace druhé strany, domácího nepřítele.

Jistě, některé rozpory mohou být produktivní. Střet mezi dvěma „civilizačními“ modely se dnes vyostřuje ve společnosti, která je již tak poznamenána mimořádně ostrými socioekonomickými rozdíly. Teprve nyní začínáme pozorovat, jak se jedna zlomová linie promítá do druhé. Sociálně-ekonomická nerovnost však v této zemi nikdy nebyla v centru politické debaty.

Je tu nevyřčené sociální trauma. Patnáct let po vstupu naší země do Evropské unie jsme přesvědčivě na prvním místě v nerovnosti, což je drastický odklon od průměru. Třetina našich spoluobčanů je ohrožena chudobou a sociálním vyloučením. Přičítat to důsledkům chybné „civilizační volby“ je vysvětlení, které je stejně populární jako pochybné – existuje totiž tolik přímějších a klasičtějších linií příčinné souvislosti, jako je nedostatek odpovídající sociální politiky.

Hovoří se o tom, že současnou kompromisní vládní koalici by mohla nahradit skutečně „euroatlantická“ koalice – což je pro Borisovovu image skvělé vybílení, i když ne tak účinné jako v případě politiků typu Borise Johnsona. Jako by geopolitické postavení Bulharska (nebo Spojeného království) vyřešilo problém inflace a poklesu příjmů.

Obě krajní strany politického spektra, prokremelské a prozápadní antipody – strany Obroda (považovaná za prorežimní a populistickou) a strany DSB (strana, která je součástí Demokratického Bulharska) – jsou jen dvě strany téže mince: zkorumpovaní kumpáni versus osvícený fašismus. Jako podle učebnice jsou snahy těch prvních dát poraženým východisko, ale ne moc změnit svůj osud. Neméně znepokojivý než jejich vzestup je i nebývalý rozsah, v němž se ujalo pohrdání  „skutečných pravicových“ liberálů spodinou.

Je jasné, kdo (kromě „Putina“ a „Západu“) z takové situace těží: velký byznys a politická třída, která není schopna nebo ochotna pracovat na ekonomickém rozvoji, z něhož by měli prospěch běžní občané, a nikoliv hrstka „zaměstnavatelů“. Manažerská impotence je nyní kompenzována přesunem pozornosti do oblasti zahraniční politiky. Zneužití konfliktu však může být kromě toho, že je eticky pochybný rovněž špatným vtipem.

Bulharsko se nachází v politickém patu: nezapomínejme na tři loňská parlamentní hlasování a propad volební účasti. Jaký logický důsledek situace, kdy politické síly po léta odmítaly formulovat priority relevantní pro život většiny našich spoluobčanů a kdy i teď nově vznikající subjekty recyklují hesla o Evropě, tradičních hodnotách a povinné podpoře podnikání.

Střet civilizací v této zemi zatím vede malá, ale hlasitá skupina. Při absenci alternativního politického narativu však bude i část mlčící a střízlivé většiny vtažena do konfliktu, zatímco druhá (větší většina) upadne do hlubší politické apatie.

Ve hře na tržní demokracii jsou vždy vítězové a poražení. Je však něco hluboce špatně, když jediné, na co se poražení mohou obrátit, je pravoslavná církev a Putin, a jediné, co mohou vítězové nabídnout, je více téhož, co už máme, ale v extrémnější podobě.

V polarizaci této stále beznadějnější kulturní války zůstanou otázky nízkých příjmů, inflace, rozkrádání podniků, rozpadajícího se systému zdravotní péče a nerovnosti ve vzdělání nadále v pozadí. Problémy, které budou prohlubovat skutečné rozpory a zároveň zhoršovat falešný jazyk, v němž jsou artikulovány a který uzavírá možnost jejich řešení.

Nikdo nemá žádnou výmluvu pro to, aby nechápal, že sázka na takové spory je falešná, protože je škodlivá. Pouze když je odložíme, můžeme zahájit smysluplnou politickou konverzaci. Jen tak bude možné zaujmout smysluplné stanovisko k válce. Objeví se pak některé podstatné nuance, které odhalí náš obraz „Evropy“ a „Ruska“.

Například, že Putinovo Rusko se svými redukovanými sociálními systémy a spojením kapitálu a státu ztělesňuje extrémní podoby neoliberálního kapitalismu. Že nižší šarže ruské armády, živořící na ukrajinských polích, nejsou ani orkové (pejorativní označení pro ruskou stranu ve válce – pozn. překladatele), ani obránci „ruského světa“, ale strádající obyvatelé odlehlých regionů, jejichž záchranou je vojenský plat. Že daňový a bezpečnostní systém, který hájí bulharští liberálové, kteří u nás požírají sociální stát, se příliš podobá tomu ruskému. Že ukrajinská vláda není ukrajinský lid. Že bulharské podniky léta vydělávají na chudobě Ukrajinců a nakládají s nimi jako s levnou pracovní silou, stejně jako evropské podniky vydělávají na našich spoluobčanech. Že sypání našich peněz do přebujelých vojenských rozpočtů přinese, když ne větší bezpečnost, tak alespoň zisky tam, kam patří.

Že válka a „civilizační volba“ vyžadují a budou vyžadovat oběti, zejména od těch, kteří toho stejně moc nemají. Takové oběti nemají smysl.

Foto: Fragment z Památníku sovětské armády v Sofii (zdroj: KOI)

Čtěte v angličtině!

Čtěte v rumunštině!

Přihlaste se k odběru kanálu Přeshraniční rozhovory na YouTube. A sledujte stránku tohoto blogu na Facebooku! Jsme také na Telegramu a na Twitteru!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

%d bloggers like this: