Koalice Sumar přinesla záblesk naděje

Franco Ferrari zhodnotil z levicové perspektivy výsledky nedělních parlamentních voleb ve Španělsku. Jak uspěla koalice Sumar v kontextu fragmentace španělské levice?

Volební koalice Sumar vedená odstupující ministryní práce Yolandou Diazovou získala 3 014 006 hlasů, což odpovídá 12,31 % a 31 mandátům. Dosažený politický výsledek je důležitý, protože tyto hlasy pomohly zastavit sestavování vlády mezi pravicovou Lidovou stranou (PP, Partido Popular) a krajně pravicovým Voxem. Byly také vytvořeny podmínky pro pokračování koaliční vlády s PSOE, které síly účastnící se Sumaru dávají celkově pozitivní hodnocení, ačkoli si jsou vědomy také limitů z posledních čtyř let.

Možnost opětovného potvrzení levicové vlády projde jednáním s Puigdemontovou katalánskou stranou nezávislosti Junts, která má v socioekonomické rovině jistě umírněnější postoje než ty, za něž bojuje Sumar.

Nebude to snadná cesta a nelze vyloučit, jak upozorňují španělští komentátoři, že se během několika měsíců budou konat nové volby.

V každém případě je v evropském kontextu, který nyní sleduje pravicové a zejména extremističtější a rasistické složky v ofenzivě, zastavení Voxu, který utrpěl značný neúspěch, politickým úspěchem. Yolanda Diazová k němu osobně přispěla svou účastí v televizní trojstranné debatě se Sanchezem (PSOE) a Abascalem (Vox).

Volební kampaň Sumar a její výsledek ztěžují situaci těm složkám PSOE (zejména některým starým dinosaurům, jako jsou Gonzales a Guerra, ale také místním „baronům“), které považují spojenectví na levici za mlžení a které by určitě daly přednost plnému návratu ke konsensuálnímu bipartismu PSOE-PP. Sumar zůstává nezbytnou součástí jakékoli koaliční hypotézy, která zabrání tomu, aby se do vlády dostala krajní pravice a ultrareakční pravice, která je hojně přítomna i v Lidové straně.

Neměla by se však přehlížet ani omezení vyplývající z výsledku voleb.

Sumar nedokáže získat zpět všechny hlasy, které v roce 2019 získaly strany Unidas Podemos a Mas Pais (strana založená Íñigo Errejonem po jeho rozchodu s lídrem Podemos Pablem Iglesiasem). Ztrácí sedm mandátů a téměř 700 000 hlasů.

Podrobná analýza nám umožní lépe pochopit, jakým směrem se vytratily. Nepochybně velký podíl připadl PSOE, která (když nemohla založit kampaň na užitečných hlasech, protože razantní Sumar by znemožnila obnovení staré většiny) dokázala využít poměrného systému, jenž nepočítá s rozdělením zbytků na celostátní úrovni. V menších volebních obvodech, které přidělují málo mandátů, mohl být volič sympatizující se Sumarem přiměn k tomu, aby hlasoval pro PSOE a umožnil tak zvolení poslance.

Pedrovi Sanchezovi je třeba přičíst k dobru, že se snažil především obhájit koalici, nikoliv odstranit konkurenci na levici a vrátit se k bipartijní logice tím, že by odsloužil období pravicové vlády (jak to svého času udělal Walter Veltroni a Demokratická strana v Itálii).

V některých případech, jako například v Baskicku, kde Sumar ztratil dvě křesla, zvážněl růst strany Bildu, nacionalistické levicové formace, která se nyní pohybuje s aspirací stát se vedoucí baskickou stranou. V jiných případech nebylo vždy možné, aby hlasy, které v roce 2019 připadly levicovým politickým silám, zcela přitekly k Sumaru (například Madrid, Valencie). Samotná Podemos, jejíž váha v koalici se rozhodujícím způsobem snížila a v níž nechyběly kontroverze kvůli vyloučení bývalé ministryně Irene Montero z kandidátních listin, se po celou dobu kampaně držela při zemi.

Na druhou stranu Sumar musel jít do hlasování s tíhou špatného výsledku květnových regionálních voleb. Při té příležitosti se levice nebezpečně roztříštila. Vyjednávání in extremis mezi jednotlivými složkami o kandidátních listinách dávalo tušit konstrukci spojenou spíše s důvody přežití než se skutečným společným projektem. Byl to pravý opak toho, co se Yolanda Diazová snažila sdělit v předchozích měsících. Trvalo proto několik týdnů, než identita koalice převážila nad vnitřními spory.

Mezi zvolenými poslanci jsou nejvíce zastoupeni ti, kteří se přímo vyjádřili Sumar (10), Izquierda Unida (5), Podemos (5), Catalunya en Comú (5).

Yolandě Diazové se podařilo přeskupit ne méně než 18 politických formací, a to samo o sobě v situaci rostoucího trendu fragmentace není malý úspěch.

Z koalice byli vynecháni radikální katalánští independentisté z CUP a trockisté z Anticapitalistas (kteří mají europoslance zvoleného v Unidas Podemos, od níž se odštěpili). CUP, Kandidátka lidové jednoty, se propadla z 246 971 na 98 794 hlasů a přišla o dva mandáty, které měla, v kontextu úpadku všech sil nezávislosti. V Andalusii založili trockisté Teresy Rodriguesové spolu s dalšími lokální formaci Adelante Andalucia, která se prezentovala pouze v Cádizu, kde se mohla opřít o bývalého starostu José Mariu Gonzalese „Kichiho“ (osobního partnera Rodriguesové). Získala pouze 9 064 hlasů, což odpovídá 1,4 %, což je daleko od možnosti získat mandát. Hájení místních zájmů, byť zleva, bylo jedinou ambicí, která byla voličům předložena, avšak bez úspěchu. Po sektářství Antikapitalistů Rodriguesová v krátké době rozptýlila popularitu, kterou získala v Podemos.

V nejbližší době bude muset Sumar přispět k rekonstrukci pokrokové vlády, což je cesta, která není bez úskalí. Výhledově bude muset tento projekt učinit stabilnějším a soudržnějším a pevněji jej zakořenit v lidových vrstvách – které dosud nebyly získány.